Švédsko je svou rozlohou 450 000 km2 čtvrtou největší zemí v Evropě. Polovinu území pokrývají lesy. Zemědělská půda tvoří necelých 10%. Poměrně rovinatá švédská krajina je bohatě poseta jezery. Protáhlé pohoří na severozápadě země dosahuje až 2114 m nadmořské výšky. Rozeklané pobřeží lemují tisíce ostrůvků. Působením teplého golfského proudu v Atlantickém oceánu má Švédsko ve srovnání s obdobně severně položenými krajinami mírnější klima.Hlavní město Stockholm leží zhruba ve stejné zeměpisné šířce jako jižní Grónsko, ale průměrná teplota tu v červenci dosahuje až 18°C. Průměrné zimní teploty klesají mírně pod bod mrazu, sněhové srážky jsou nevelké. Nejzazší sever má dlouhé a chladné zimy, zato v červnu a červenci tam slunce vůbec nezapadá (půlnoční slunce).

Švédsko má 8,5 miliónu obyvatel, z nichž více než 85% žije v jižní polovině země. Švédština je germánský jazyk. Kolem 95% obyvatelstva se hlásí ke státní luteránské církvi. Podobně jako jiné průmyslové země má Švédsko nízkou porodnost, ačkoliv v průběhu osmdesátých let zaznamenala mírný nárůst. Průměrný věk je vysoký, přibližně 74 let u mužů, 80 let u žen. Od druhé světové války se do Švédska přistěhovalo zhruba 700 000 obyvatel - ponejvíce ze sousedních skandinávských zemí, ale i z jiných častí světa. Přiliv přistěhovalců reprezentuje víc než polovinu přírůstku obyvatelstva. V severním Švédsko žije po tisíciletí etnická a jazyková menšina, Laponci neboli Sámové, kteří se tradičně zabývají chovem sobů.

Švédsko je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády. Král, od roku 1973 Carl XVI Gustaf, zastává pouze ceremoniální funkci hlavy státu. Parlament (Riksdagen ) je jednokomorový a poslanci jsou voleni v přímých volbách na základě poměrného zastoupení na tříleté období. Od roku 1921 má Švédsko všeobecné volební právo při věkové hranici 18 let. Sociálně demokratická strana byla u vlády sama nebo v koalici od roku 1932 až do voleb v roce 1976, kdy zvítězily nesocialistické strany – strana středu, liberálové a konzervativci – a vytvořily koaliční kabinet. Po šestileté nesocialistické vládě se sociální demokraté znovu dostali k moci v roce 1982. Zůstali v úřadě i ve volbách v roce 1988, kdy získali 156 z 349 křesel v parlamentu. O zbývající se dělí konzervativní strana – 66, liberálové – 44, strana středu – 42, komunisté – 21 a strana zelených (první nová strana v parlamentu po téměř 70 letech) – 20. Výzkumy veřejného mínění od roku 1988 ukazují prudký pokles podpory sociálním demokratům. Třináct ministerstev jsou malé úřady, které se zabývají hlavně přípravou návrhů zákonů. Zákony uvádí v platnost asi sto poměrně nezávislých ústředních správních úřadů. Každý kraj má vedle toho z lidu volený výbor, který je zmocněn ukládat daň z příjmu a nese odpovědnost zejména za zdravotnickou a lékařskou péči na svém území. Švédsko má 284 komunálních celků s volenými zastupitelstvy, která vybírají daň z příjmu a jsou odpovědná za takové služby veřejnosti, jako je školství, péče o děti a důchodce, komunální služby, bytové hospodářství, kultura a využití volného času. “Ombudsman“, poslanec dohlížející nad dodržováním zákonnosti, vyšetřuje případy podezření ze zneužití úřední moci. Jiní pověřenci parlamentu chrání zájmy veřejnosti dohledem nad obchodní činností, právy spotřebitelů, etnickou diskriminací, uplatňováním rovnoprávnosti mezi mužem a ženou a tiskovou etikou. Většina vládních dokumentů je kdykoliv přístupná veřejnosti i tisku.

Švédskou zahraniční politiku lze nejvýstižněji charakterizovat jako “neúčast v aliancích v době míru a úsilí o neutralitu v případě války“. Politika neutrality je považována za systém vyžadující silnou obranu. Spočívá na všeobecné branné povinnosti mužů, rozpočet na obranu tvoři kolem 3% hrubého národního produktu. Švédsko se aktivně podílí na jednáních o odzbrojení. Silná podpora činnosti OSN je jedním z pilířů švédské zahraniční politiky. Kromě členství v OSN a jejích specializovaných orgánech je Švédsko dále členem OECD (organizace pro hospodářkou spolupráci a rozvoj), ESVO a Rady Evropy. Švédsko má dohodu o svobodném obchodu s průmyslovými výrobky se zeměmi EHS. Jedním z důležitých bodů švédské zahraniční politiky v devadesátých letech je budoucí spolupráce se zeměmi EHS a otázka, jak dalece se Švédsko napojit na Evropská společenství, aniž by zpochybnilo svou neutralitu. Severské země navzájem prakticky a široce spolupracují v oblasti sociální politiky, provádějí kulturní výměnu a zaveden byl i společný trh práce. Zákonodárství všech pěti severských míry sjednocené. Švédsko vynakládá asi 1% hrubého národního důchodu na mezinárodní rozvojovou pomoc.

Švédsko má rozsáhlé jehličnaté lesy, značné vodní zdroje, železnou rudu, uran a jiné nerosty, ale postrádá významnější naleziště uhlí a nafty. Největší naleziště železné rudy jsou na severu země, odkud jde ruda s vysokým obsahem fosforu zejména na vývoz. Většina rudných dolů ve středním Švédsku byla pro nízkou ziskovost uzavřena. Oblasti severního Švédska, bohaté na kovy jako měď, olovo, zlato apod. jsou závislé na světových cenách. Rozsáhlé lesy zásobují smrkovým, borovým a jiným měkkým dřevem vysoce rozvinuté švédské pily, celulózy a papírny i zpracovatelský průmysl. Navzdory značné domácí spotřebě se 60 % dřevařských výrobků vyváží. Levná vodní energie sehrála významnou roli v rozvoji švédského průmyslu. Vodní elektrárny, vybudované většinou na řekách na severu země, dnes vyrábějí kolem 15 % energie. Asi 50 % energie spotřebované ve Švédsku je kryto dovozem nafty, 7 % dovozem uhlí a koksu. Dvanáct atomových reaktorů ve Švédsku vyprodukuje 15 % elektrické energie. Po referendu v roce 1980 rozhodl parlament zastavit do roku 2010 výrobu energie v jaderných elektrárnách.

Během jednoho století se Švédsko změnilo z převážně zemědělské země ve společnost, v níž zemědělství zaměstnává pouze 4 % obyvatelstva. Ohromný nárůst produktivity zemědělské výroby a rozhodnutí parlamentu založená na zásadách národní bezpečnosti zajišťují Švédsku 80 % soběstačnost. V důsledku ochranné politiky jsou ceny potravin ve Švédsku vyšší než na světovém trhu. V roce 1990 parlament schválil novou zemědělskou politiku snižující státní dotace a přizpůsobují švédskou zemědělskou výrobu mezinárodnímu trhu. Nejlepší zemědělská půda je v jižním a středním Švédsku a hospodaří se na ní většinou formou malých rodinných farem. Hlavni zdroj příjmů tvoří mléčné výrobky a maso. Prodej se realizuje prostřednictvím výrobních družstev, která vlastní řadu potravinářských podniků. Industrializace Švédska začala teprve kolem roku 1870 za podpory zahraničního kapitálu a s výstavbou státní železnice. Zprvu převažovaly ve vývozu suroviny a polotovary, ale postupně se začaly uplatňovat hotové výrobky, převážně vyvinuté na základě švédskýctechnických inovací. Dnes Švédsko vyváží zhruba 40 % své průmyslové výroby. Polovinu vývozu tvoří strojírenské výrobky jako jsou automobily, nákladní vozy, strojní, elektrická a spojová zařízení. Vývoz zboží a služeb se podílí na tvorbě hrubého národního produktu ze 36 %, dovoz 25,5 %. Paliva tvoří 20 % dovozu. Zhruba 70 % obchodu se realizuje se Západní Evropou. V poslední době se bohaté mezinárodní kontakty švédsku průmyslu ještě víc rozšiřují – velké společnosti jako ASEA a VOLVO se spojují s evropskými koncerny. Fúze a opatření ke zvýšení výkonnosti snížily v posledních dvou desetiletích počet pracujících v průmyslu ze 30 % v roce 1962 na 22 % v roce 1989. Ve stejné době naopak se rozrostl veřejný sektor, který v roce 1989 zaměstnával 37 % pracovních sil. 80 – 90 % švédského průmyslu patří soukromým podnikatelům, o zbytek se dělí státní a družstevní sektor. Domácí maloobchodní trh tvoří z 20 % družstevní podniky. Od poloviny sedmdesátých let do počátku let osmdesátých byl hospodářský vývoj poznamenán značnou nerovnováhou a pomalým nárůstem. Nicméně v období 1982 – 1989 mělo Švédsko vyšší míru nárůstu HDP než ostatní západoevropské země, ačkoliv nedosáhlo takové úrovně jako Japonsko nebo USA. Ve finančním roce 1989/90 zaznamenalo Švédsko poprvé od roku 1962 přebytek v platební bilanci. V osmdesátých letech kladlo Švédsko velký důraz na snižování nezaměstnanosti a podařilo se nezaměstnanost udržet pod hranicí 2 %. Toto úsilí se velmi obtížně spojovalo s nízkým růstem mezd. Následkem toho jsou vysoká inflace a snižování konkurenceschopnosti dva největší ekonomické problémy Švédska, s nimiž se bude potýkat v devadesátých letech. Od sedmdesátých let probíhají rozsáhlé strukturální změny v průmyslu. Byla úplně zastavena výstavba obchodních lodí. Ocelářský průmysl byl značně omezen a přestrukturován. K podstatnému omezení kapacity došlo i v textilním průmyslu. Nárůst naopak zaznamenalo strojírenství, chemický a dřevařský průmysl. Úspěchy v posledních letech zaznamenávají výrobci automobilů, farmaceutické společnosti, výrobci celulózy a papíru. Rychlý růst je také patrný v průmyslových odvětvích soustředících se na výzkum, ale nedosahují takové úrovně jako přední konkurenti.

Na trh práce vstupuje ve Švédsku kolem 4,4 miliónů lidí. Více než 90 % dělníků a asi 75 % zaměstnanců jsou organizováni v odborech. V ročních až tříletých obdobích vyjednávají celonárodní odborové svazy rámcové smlouvy o mzdách a pracovních podmínkách se Švédským svazem zaměstnavatelů (SAF), který reprezentuje většinu soukromých podnikatelů a s dalšími svazy zaměstnavatelů, zastupujícími ústřední i místní správní orgány, družstva a podniky, které nejsou členy SAF. Celonárodní odborové svazy a sdružení zaměstnavatelů uzavírají potom kolektivní smlouvy. V posledních letech byly smlouvy také sjednány přímo mezi celonárodními odborovými svazy a sdruženími zaměstnavatelů. Zákonodárství a řízení pracovního trhu se stále důrazněji zaměřují na zlepšení pracovních jistot, na větší účast pracujících na rozhodování, na zdokonalení bezpečnosti práce a pracovního prostředí. V roce 1984 byl zaveden systém zaměstnaneckých investičních fondů, kontrolovaných odbory, v rámci doplňkového důchodového zabezpečení. Tyto fondy jsou financovány hlavně z podílu na zisku v podniku a mají být investovány především do cenných papírů. Celonárodní daň z příjmu je silně progresivní, zatímco místní daň je pevně stanovené procento z patu. Dohromady tvoří obě daně zhruba 40 % z vyplácených mezd. Po provedení daňové reformy schválené parlamentem v roce 1990 přestane většina zaměstnanců platit národní daň z příjmu, marginální daň se sníží na maximálně 50 % a daň z přidané hodnot se bude vztahovat na větší množství zboží a služeb. Zhruba 80 % žen mezi 16 až 64 roky jsou výdělečné činné, téměř polovina pracuje na zkrácený úvazek. Normální pracovní týden má 40 hodin a placená dovolená je 5 týdnů.